Co přineslo ne, odpor? Nic. (...) Nebylo to k ničemu; všechno, úplně všechno, se mnohem zhoršilo. Neměli jsme se tedy bránit? ... neměl by protestovat? Měli jsme pokrčit rameny a všechno přijmout? Ustoupit do „nové niternosti“, jak káží lokajové mocných? Čekáte na novou vesmírnou konstelaci Věku Vodnáře, která vše obrátí k lepšímu? Nebo rezignovat? Vzdát se? Konečný cíl: neuróza nebo léky, alkohol nebo jiné drogy? Rozbít sám sebe místo toho, abys rozbil to, co tě zlomí?
(...)
Především však musíte mít jasno v jednom: V tomto konkrétním případě nemůžete vyhrát. V konkrétních případech jsou ti u moci VŽDY silnější, mají monopol na použití síly – lidově řečeno. Nikdy nepřiznáte slabost, že jste podlehli „tlaku ulice“. Jejich prestiž, jejich mocenské myšlení jim nikdy nedovolí přiznat, že kdo řekl „a“, nikdy nesmí říct „b“, pokud se „a“ mýlilo.U nás to nemůže a nesmí být o úspěchu či dokonce „vítězství“ v jednotlivých případech – jinak je až příliš velké nebezpečí, že to vzdám, protože jsem byl neúspěšný. Musím si uvědomit, že nejde o ojedinělý případ, ale o něco mnohem většího. Musím si být vědom toho, že jsem součástí gigantického sociálního boje, boje, který teprve začal a většina jej ještě neuznává. ... a už neběží mezi levou a pravou.
– Hans A. Pestalozzi, červenec 1986 (!)