Život byl tehdy kouzelný

Narodil jsem se v Bernu v roce 1972 a také jsem tam vyrostl. Tenkrát byl život kouzelný, žili jsme v nerozvážnosti. Měli jsme krásný, bezstarostný život! Se všemi mými přáteli bylo zacházeno jako s rodinou. Šli jsme si hrát ven, byli jsme šťastní a nikdo neměl žádné nové alergie nebo intolerance. Pravděpodobně to bylo částečně způsobeno tím, že jsme jedli písek z pískoviště, jablka a třešně ze stromů, aniž bychom si 30x dezinfikovali ruce. Sdíleli jsme naše dorty a sladkosti. Denní vstup do venkovního bazénu nebo na zmrzlinu stojí jeden frank.

Po škole jsme si udělali domácí úkoly a pak začali hrát co nejdříve. Můžete zůstat celý den na hřišti nebo jen venku bez peněz. Všechno to bylo bratrsky sdílené. KAŽDÝ přišel na řadu. NIKDO netlačil zpět. Pořád jsme hráli fotbal, jezdili na kolečkových bruslích, kolech nebo koloběžkách. Hráli jsme si s kuličkami a gumou, hop, schovávaná, chyť, lupiči a policie... lezli jsme po stromech, stavěli domy na stromech, aniž by někdo zavolal úřady a obvinil nás z poškození majetku.

Vytvořili jsme horu s podzimním listím, do které jsme mohli skákat, aniž bychom přemýšleli o mikrobech. Mohli jsme se bez obav procházet po okolí. I pozdě v noci za tmy. Nemuseli jsme být kontrolováni a helikoptérou s chytrými hodinkami nebo chytrým telefonem. Mohli jsme číst na hodinách. Jak digitální, tak analogové. Když řekli být doma v 7, byli jsme to my, s vyrovnávací pamětí pár minut. Jeli jsme na kolech po chodníku bez přileb a chráničů kolen, ale s kusem lepenky zapíchnutým mezi paprsky, aby motorka hlučela. Postavili jsme skokanské můstky z hlíny a prken, spadli, vstali a pokračovali. Na odřená kolena nebo lokty se nemusely dávat žádné náplasti ani dezinfekce. Abychom se sešli se svými soudruhy a zahráli si, šli jsme k nim domů a hlasitě vyvolávali jejich křestní jména nebo zvonili u dveří.

Večer po koupeli jsme se oblékli do pyžama a pantoflí a nejpozději ve 20:00 jsme byli bez povídání v posteli. Bez mobilu. Bez televize. Byli jsme rádi, když předpověď počasí předpovídala pěkné počasí na následující den, protože to bylo vše, na čem nám záleželo, protože jsme věděli, že zítra si můžeme hrát venku. Žádné sociální sítě, žádné smartphony a my jsme nevěděli, co s tím, protože jsme měli kamarády, kamarádky a ples. Ničeho jsme se nebáli a o naše starší jsme se bát nemuseli. Nikdo se nezlobil, protože jsme se na sebe mohli spolehnout. Byli jsme učeni této úctě k ostatním. Při západu slunce jsme věděli, že je čas jít domů.

Na všechny ty šťastné chvíle bychom měli myslet častěji, protože jsme ztraceni ve společnosti, kde je stále méně respektu, soucitu nebo dobré vůle vůči druhým. Zdravý rozum ztrácí ruce, stejně jako chápání dobrého nebo špatného, ​​správného nebo špatného. Žijeme ve společnosti, ve které každý myslí jen na sebe. Myslet na druhé je možné pouze s pokrytectvím, jako stavovský objekt a se záští. Nebo s právníkem. Zkopírujte text, vložte rok svého narození a místo, kde jste vyrůstali, a nikdy nezapomeňte, odkud pocházíte...