Náš chaos je posvátný, naše rozpory jsou poezie

Rovnováha – jak nám je kázána – je mýtus zahalený do roušky ctnosti, spiknutí v dětských rukavičkách šeptané chodbami kultury, které nás přesvědčuje, že prchavá harmonie všech věcí je možná a povinná. Je tichou tyrankou naší doby – svůdnou, uhlazenou a trestající. Říká se nám, abychom se o ni usilovali a budovali kolem ní své životy, a když nevyhnutelně nedosáhneme její symetrie, jsme nuceni věřit, že selhání spočívá v nás samotných.

Je to ekonomika postavená na naší vnímané nedostatečnosti – optimalizační impérium. Prodává jógové podložky jako svitky spásy, propaguje všímavost jako anestetikum a prodává nám kousek ticha prostřednictvím digitálních předplatných a difuzérů s levandulovým olejem. Stáváme se poutníky produktivity, klečíme před oltářem kontrolních seznamů a obětujeme spontánnost ve prospěch iluze kontroly. Zapojujeme zařízení do zdí našich uspěchaných životů a snažíme se elektrizovat ticho a nastolit klid. A celou dobu mantra šeptá: Klid teď. Spěchat.

Ale tady je radikální, nepříjemná a palčivá pravda: Nikdy jsme nebyli stvořeni pro rovnováhu.

Nejsme stvořeni k tomu, abychom žili v rovnováze – jsme stvořeni k tomu, abychom žili. Jsme oceánské bytosti v pozemském přestrojení, zrozené ve stejném kosmickém lůně, které dává vzniknout přílivu a odlivu a hvězdám. Naše duše chápou posvátný rytmus vzestupu a pádu, božský nepořádek stávání se. Stejně jako měsíc, i my přibýváme a ubýváme. Stejně jako roční období, i my umíráme a znovu povstáváme. Stejně jako lesy hoříme a kveteme. Náš chaos je posvátný. Naše rozpory jsou poezie.

Narodili jsme se, abychom toužili – po lásce, umění a nepojmenovaném, co nám vzbuzuje úžas. Rodíme se, abychom vyli na okraji své osamělosti, abychom tančili bosí v popelu svých očekávání. Jsme nádobami divoké krásy a nedokonalé elegance, stvořenými ne k projevování klidu, ale k prožívání syrové extáze plného, ​​divokého života.

Zřekněme se tedy mýtu. Opusťme kult rovnováhy a vstupme do opojení naším přirozeným rytmem. Milujme bezuzdně, plačme bez omluvy a z našich jizev si budujme útočiště. Nalezněme božské ne v uspořádaném, ale v chaotickém – kde se setkává světlo a stín a nazýváme to svatým. Tam, v tom chvějícím se, nezkrotném středu… Neustoupíš, staneš se celistvým!