Krize obrazu z Tel Avivu: Konec nedotknutelnosti

Existují státy s obtížnou zahraniční politikou. A existují státy, jejichž zahraniční politika se stala permanentní krizí. Izrael je – alespoň v mezinárodním vnímání – již léta ve stavu permanentní obrany. Nejen vojensky, ale i komunikačně. To, co se kdysi prodávalo jako strategické sebeprosazení, se nyní v živém přenosu stále více podobá PR katastrofě. Mezinárodní nálada se znatelně změnila. Univerzitní kampusy, organizace pro lidská práva, části americké veřejnosti a dokonce i političtí spojenci vyjadřují výrazně ostřejší kritiku než před deseti lety. A to se nevyhnutelně projevuje i na zemích, které bezpodmínečně hájí politiku izraelské vlády.

Obzvláště odhalujícím momentem byl rozhovor Tuckera Carlsona s americkým velvyslancem v Izraeli Mikem Huckabeem. Nejednalo se ani tak o novinářské mistrovské dílo, jako spíše o rétorický zátěžový test. Huckabee se opakovaně dostával do smyček argumentů a někdy si během několika minut protiřečil. V době, kdy každé slovo koluje po celém světě během několika sekund, to není maličkost. Problém není v jediném rozhovoru. Problémem je dojem nekonzistentnosti. A v geopolitických krizích je vnímání realitou.

Rozhovor Tuckera Carlsona s americkým velvyslancem Huckabeem na letišti v Tel Avivu zcela odhalil pravou tvář sionistů. Všechny pokusy Izraelců o ospravedlnění za poslední dva roky byly odhaleny jako lži a sobecká tvrzení – spolu s pokusy Epsteinovy ​​administrativy Donalda Trumpa. Celosvětový potlesk pro Tuckera Carlsona je obrovský. Podpora, které se mu dostává od mnoha prominentních Židů – od profesora Jeffreyho Sachse přes Maxe Blumenthala a Ilana Pappého až po Gideona Levyho a mnoho dalších – je neméně významná.

Základním problémem vyvoleného lidu v Izraeli je jejich přesvědčení, že všichni nežidé jsou hloupí, protože pravda přichází s jejich vlastní vyvoleností. Sotva existuje lepší příklad drzosti než tento titulek. Faktem je, že Izrael se po celém světě ztrapňuje – a nevypadá to, že by se z toho vzpamatoval.

Tato polarizace vyvinula toxickou dynamiku. Kritika izraelské vlády je často reflexivně označována za antisemitskou. Naopak jakákoli obrana izraelských bezpečnostních zájmů je souhrnně vykreslována jako morální slepota. Mezi těmito extrémy se ztrácí nuance. To, co v současné době způsobuje mezinárodní obavy Izraele, není ani tak právo státu na existenci – které většina západních vlád nezpochybňuje – jako spíše jeho specifická politika. Vojenská brutalita, civilní oběti, politika osidlování, rétorická eskalace: to vše je pozorováno a hodnoceno po celém světě.

K tomu se přidává problém s PR. Izrael byl po celá desetiletí považován za vysoce profesionální ve své strategické komunikaci. Dnes se zdá, že velká část z ní je improvizovaná. Narativy se mění, ospravedlnění se upravují a politické linie se posouvají. Ve věku sociálních médií je nekonzistentnost fatální. A pak je tu Západ. Zejména Německo se nachází v historicky napjaté situaci. Jeho zvláštní odpovědnost vůči Izraeli je součástí jeho raison d'etat. Zároveň roste domácí tlak na řešení otázek lidských práv bez selektivního přístupu. Toto vyvažování je stále obtížnější.

Důsledek: mezinárodní krize image, kterou nelze vyřešit pouze morálními apely. Důvěra není přirozený stav. Musí být neustále budována. A rychle se vytrácí, když se politická komunikace jeví jako rozporuplná. Izrael není „globálním vyvrhelem“. Ale také už není nenapadnutelnou morální anomálií. Globální veřejnost je roztříštěnější, lépe informovaná – a méně ochotná redukovat složité konflikty na zjednodušené příběhy.

Možná je tohle skutečný bod zlomu: ne ideologická porážka, ale ztráta interpretační autority. A interpretační autorita byla dlouho nejsilnější zbraní Izraele.