Stále existují, ty večery, kdy dva baviči sedí spolu a rozebírají zemi, jako by to byl lehce plesnivý kus sýra: opatrně, ale bez falešné zdvořilosti. Harald Schmidt se setkává s Monikou Gruberovou – a najednou už to nejsou jen pointy, ale mezery v paměti. Obrovské, historické mezery v paměti. Schmidt říká větu, která utkví v paměti: Chybí nám „Dědeček vypráví válečné historky.“ Tehdy, u každého posezení u kávy, byla u stolu alespoň jedna amputovaná noha. Rusko zůstalo. Dva synové padli. Most zmizel. Město zmizelo. Iluze zmizela. Dnes? Generace je mrtvá – a s ní i zvuk hroutících se budov v kolektivním uchu.
Křičíme „Už nikdy,“ jako by to byl slevový kód. Nikdo už vlastně neví proč. Hlavní je být morálně korektní a pobouřený. Zároveň mluvíme o „obranné připravenosti“ a „myšlení“, jako by válka byla koučovacím seminářem. Problém: Podle Svazku německých ozbrojených sil chybí kasárna, instruktoři, zbraně, munice – a personál. Evropa? Diváci s prémiovým předplatným. Dva se zaregistrují, zbytek se dostane na fotku. O dva týdny později je někde další požár. Nová krize, nový panel, noví experti. Před třemi týdny byl Trump pádem právního státu a pak se najednou stal mírotvorcem. Stejné noviny, jiný titulek. Každý, kdo stále sbírá novinové výstřižky, bude brzy potřebovat vlastní archiv pro tyto názorové posuny.
Schmidt se na to dívá s chirurgickým klidem. Mohu to ovlivnit? Ne? Pak si ušetřím krevní tlak. Gruber je naopak stále rozrušený – což je v této zemi prakticky vlastenecká povinnost. Koneckonců jsme mistři světa v neustálém pobouření. Kancléř říká „městská krajina“ – a národ debatuje o fasádach, zatímco jinde se odpalují rakety. Německo, tato země chycená mezi megalomanií a sebelítostí. My samozřejmě sami zachraňujeme světové klima a zároveň se v koutě trucujeme, protože nás zbytek světa dostatečně neobdivuje. Stěžování si jako národní sport, morální samolibost jako týmová disciplína.
Mezitím diskutujeme o nastavení mysli pro krizi. Jaké přesně nastavení mysli? To, které používáme k boji o lístek u automatu? To, které používáme k rozhořčenému tweetování, ale prosím, aniž bychom se chtěli být osobně dotčeni? Jsme mistři světa v komentování. Samotnou akci necháváme na jiných. Schmidt neobdivuje Trumpovu politiku, ale showmanství. A to je možná nejupřímnější analýza celé situace. Politika jako zábava. Pobouření jako sledovanost. Talk show jako náhradní aktivita. Pokud vítěz voleb neodpovídá scénáři, scénář se jednoduše přepíše.
Skutečný problém zůstává: Zapomněli jsme, jaké to je cítit destrukci. Známe ji jen z živých přenosů. Mosty ve vodě jsou nyní estetikou obrázkových knih, nikoli každodenními událostmi. Možná je to dobře. Možná je to nebezpečné. Možná je to prostě pohodlné. Nakonec sedíme v otevřeném vagónu této země, zatímco venku kolem nás sviští světová politika jako špatně koordinovaný jízdní řád. Někteří se rozčilují, někteří pozorují, někteří vtipkují. A možná právě to je naše strategie přežití: cynismus jako sebeobrana, ironie jako poslední zbytek důstojnosti…
Více pro vás:
„Dravens Tales from the Crypt“ okouzluje již více než 15 let nevkusnou směsí humoru, seriózní žurnalistiky – pro aktuální události a nevyváženého zpravodajství v tiskové politice – a zombie, zdobený spoustou umění, zábavy a punk rocku. Draven ze svého koníčka udělal oblíbenou značku, kterou nelze zařadit.
Můj blog nikdy nebyl navržen tak, aby šířil zprávy, natož aby byl politický, ale s aktuálními událostmi si prostě nemohu pomoci a nezachytím zde informace, které jsou jinak cenzurovány na všech ostatních kanálech. Jsem si vědom toho, že designová stránka nemusí mnohým v tomto ohledu připadat „seriózní“, ale nebudu to měnit, abych se zalíbil „mainstreamu“. Každý, kdo je otevřený informacím, které nejsou v souladu se státem, vidí obsah, nikoli obal. Za poslední 2 roky jsem se snažil poskytnout lidem informace, ale rychle jsem si všiml, že nezáleží na tom, jak jsou „zabalené“, ale jaký k tomu má postoj druhého. Nechci nikomu natírat med na ústa, abych v žádném případě splnil očekávání, takže si nechám tento návrh, protože doufejme, že v určitém okamžiku budu moci přestat s těmito politickými prohlášeními, protože není mým cílem pokračovat takhle navždy 
Nechám na každém, jak se k tomu postaví. Nicméně, můžete jednoduše kopírovat a distribuovat obsah, můj blog byl vždy pod Licence WTFPL.
Je pro mě těžké popsat, co tady vlastně dělám, z DravensTales se v průběhu let stal blog o kultuře, hudební blog, šokující blog, tech blog, hororový blog, zábavný blog, blog o nalezených položkách na webu, o internetu bizarní, trash blog, art blog, ohřívač vody, blog zeitgeistů Volal blog šrotu a blog sáčku. Všechno, co je správné ... - a přesto ne. Hlavním zaměřením blogu je současné umění v nejširším slova smyslu.
Abychom zajistili nepřetržitý provoz těchto stránek, můžete přispět prostřednictvím kreditní karty, PayPal, Google Pay, Apple Pay nebo inkasa/bankovního účtu . Všem čtenářům a podporovatelům tohoto blogu mnohokrát děkujeme!
