Jsou chvíle, kdy se zastavíte a přemýšlíte, jestli jste jen měli špatný sen, nebo jestli se realita rozhodla jednou provždy učinit satiru zastaralou. Jeden takový okamžik nastane, když se lidé z naprosto odlišných politických táborů náhle spojí pod peticí. Ne náhodou. Ne ze zdvořilosti. Ale z opravdového zájmu.
Když novináři, umělci, ekonomové, vojenští příslušníci, bývalí vládní poradci, levicoví kritici systému, konzervativní ústavní právníci, kritici globalizace, skeptici EU, míroví aktivisté a zapřisáhlí odpůrci západní mocenské politiky současně prohlašují: „Takhle to dál nemůže pokračovat,“ není to náhoda. Je to varovný signál. A navíc hlasitý.
Obvykle se roky snažíme tato jména oddělit. Jedno je považováno za příliš levicové, druhé za příliš pravicové, třetí za „kontroverzní“, čtvrté za „problematické“ a páté za „již nepřijatelné“. Diskurzní policie je spokojená, pořádek obnoven. Od každého se očekává, že zůstane ve své ideologické škatulce, aby se neotřel světonázor.
A pak přijde tohle Petice.
Najednou stojí bok po boku. Lidé, kteří by se jinak v lepším případě navzájem ignorovali, v horším případě se veřejně rozdělují. A nespojuje je jediný detail, ale něco zásadního: jejich odpor vůči nezákonným sankcím vůči švýcarskému důstojníkovi. A kromě toho i proti politickému směřování EU, které se již nedá kvalifikovat jako diplomacie, ale spíše jako morálně maskovaná, neustálá válka.
Tohle je rozhodně bod, kdy byste měli začít být nervózní.
Protože narativ v podstatě říká: Každý, kdo kritizuje válečnou politiku, je naivní, nebezpečný, podezřívavý nebo všechno výše uvedené. Každý, kdo zpochybňuje sankce, se údajně staví mimo „společenství hodnot“. A každý, kdo se přitom zmiňuje o právních principech, je považován za beznadějně staromódního.
Je prostě škoda, když se tato kritika najednou objeví ze všech stran najednou.
Pak už obvyklý rituál očerňování nefunguje. Už nemůžete jednoduše říct: „Takoví prostě jsou.“ Protože kdo přesně? Levičáci? Konzervativci? Umělci? Vojáci? Ekonomové? Bývalí zasvěcenci? Nebo prostě lidé, kteří stále chápou, že právní stát není volitelná funkce, kterou lze v případě potřeby vypnout?
Patrick Baab, Sevim Dagdelen, Dieter Dehm, Tino Eisbrenner, Justus Franz, Daniele Ganser, Ulrike Guérot, Gabriele Gysi, Friedrich Hinterberger – Římský klub, Patrick Köbele – DKP, Roger Köppel, Gabriele Krone-Schmalz, Hans-Georg Maßen, Plukovník Albte, Mitrech Didier, Peter Max Albe, Lieutenant Pfirtner – poradce generálního tajemníka OSN Kofi Annan, Milena Preradovic, Lord Robert Skidelsky – Sněmovna lordů, Wolfgang Streeck, Raimund Unger, Aya Velazquez, Alexander Wallasch, Roger Waters, plukovník Lawrence Wilkerson – bývalý náčelník generálního štábu amerického ministra zahraničí Colina Powella a mnoho dalších neříká: Tohle daleko!
Sankce proti švýcarskému plukovníkovi jsou pouze spouštěčem. Skutečný konflikt leží hlouběji. Jde o normalizaci porušování zákona ve jménu dobra. O EU, která se morálně posiluje a zároveň oslabuje svůj právní systém. O politiku, která prodává sankce, eskalaci a vyloučení jako jedinou možnost, ale vyhýbá se jakékoli skutečné debatě o nich.
A právě proto je tato aliance tak nebezpečná pro status quo. Ne proto, že by tito lidé „museli mít pravdu“, ale proto, že vymezují hranici. Hranici, za níž už nejde o názor, ale o principy.
Fráze „těsně před půlnocí“ už není metaforou, ale strohým popisem situace. Když se i lidé, kteří si jinak nedůvěřují, shodnou: „Něco je tu zásadně špatně,“ pak už odvracení pohledu není postoj, ale otázka pohodlí.
To Petice Není to slib spásy. Je to prubířský kámen. Ti, kdo ho podepisují, neříkají: „Souhlasím se vším.“ Spíše říkají: „Nesouhlasím s tím, že porušování zákona, válečná politika a morální samolibost jsou prohlašovány za nový normál.“
A ano, přesně z toho důvodu. Měl bys je podepsatNe ze stranického myšlení. Ale ze smyslu pro zodpovědnost…
„Dravens Tales from the Crypt“ okouzluje již více než 15 let nevkusnou směsí humoru, seriózní žurnalistiky – pro aktuální události a nevyváženého zpravodajství v tiskové politice – a zombie, zdobený spoustou umění, zábavy a punk rocku. Draven ze svého koníčka udělal oblíbenou značku, kterou nelze zařadit.
Můj blog nikdy nebyl navržen tak, aby šířil zprávy, natož aby byl politický, ale s aktuálními událostmi si prostě nemohu pomoci a nezachytím zde informace, které jsou jinak cenzurovány na všech ostatních kanálech. Jsem si vědom toho, že designová stránka nemusí mnohým v tomto ohledu připadat „seriózní“, ale nebudu to měnit, abych se zalíbil „mainstreamu“. Každý, kdo je otevřený informacím, které nejsou v souladu se státem, vidí obsah, nikoli obal. Za poslední 2 roky jsem se snažil poskytnout lidem informace, ale rychle jsem si všiml, že nezáleží na tom, jak jsou „zabalené“, ale jaký k tomu má postoj druhého. Nechci nikomu natírat med na ústa, abych v žádném případě splnil očekávání, takže si nechám tento návrh, protože doufejme, že v určitém okamžiku budu moci přestat s těmito politickými prohlášeními, protože není mým cílem pokračovat takhle navždy 
Nechám na každém, jak se k tomu postaví. Nicméně, můžete jednoduše kopírovat a distribuovat obsah, můj blog byl vždy pod Licence WTFPL.
Je pro mě těžké popsat, co tady vlastně dělám, z DravensTales se v průběhu let stal blog o kultuře, hudební blog, šokující blog, tech blog, hororový blog, zábavný blog, blog o nalezených položkách na webu, o internetu bizarní, trash blog, art blog, ohřívač vody, blog zeitgeistů Volal blog šrotu a blog sáčku. Všechno, co je správné ... - a přesto ne. Hlavním zaměřením blogu je současné umění v nejširším slova smyslu.
Pro zajištění provozu stránek jste vítáni Darujte kreditní kartou, Paypal, Google Pay, Apple Pay nebo inkasem/bankovním účtem. Všem čtenářům a příznivcům tohoto blogu moc děkujeme!
