Případ Fernandes: Hubig a pravda – Oddělené světy, propojené oficiálním hlavičkovým papírem

Federální ministerstvo spravedlnosti píše právníkovi, v němž prohlašuje, že se mýlí. Téhož večera v živém vysílání ARD (hlavní německé veřejnoprávní televizní stanice) dokazuje opak. Učebnicový příklad vládní komunikace, mrazivého efektu a pozoruhodné schopnosti berlínských úřadů k sebezničení.

Člověk musí uznat, že Anton-Wilhelm-Amo-Strasse 37 má styl. Každý, kdo odtud píše, tak činí pod silným hlavičkovým papírem Federálního ministerstva spravedlnosti – strážce právního státu, hlídače práva a pořádku, odpovědného za ochranu svobodného utváření názorů v této zemi. Jak skvělé místo pro službu, z něhož by člověk mohl obhájci vysvětlit, že jeho názor je mylný.

Situace, jakkoli absurdní to zní, je zdokumentována: Právník Patrick Baumfalk na anwalt.de poznamenal , že neuplyne ani 48 hodin a ministryně spravedlnosti Stefanie Hubigová výslovně cituje případ Fernandes jako odůvodnění pro svůj zákon proti digitálnímu násilí. Ministerstvo reagovalo promptně. Tiskový mluvčí Eike Götz Hosemann ho písemně informoval: „Toto tvrzení je nesprávné. Ministryně Hubigová neuvedla takzvaný ‚případ Fernandes‘ jako odůvodnění pro navrhovaný zákon proti digitálnímu násilí.“ Konec zprávy. Očekává se oprava. Dopis na oficiálním hlavičkovém papíře. Prosím o zdržení se poznámek.

Federální ministerstvo píše soukromé osobě, v níž uvádí, že jeho veřejné mínění je nepřesné. Odborníci na ústavní právo to nazývají odstrašujícím účinkem. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe to definoval jako limit státní komunikace. Berlín to použil jako šablonu pro dopis.

Téhož večera – a právě zde se příběh začíná zajímavě rozvíjet – se spolkový ministr spravedlnosti Hubig setkal s Collienem Fernandesem v talk show Caren Miosga na stanici ARD. Tématem rozhovoru byl navrhovaný zákon proti digitálnímu násilí. Spolkové ministerstvo pro rodinné záležitosti, seniory, ženy a mládež (BMFSFJ) v té době již na sociálních sítích zveřejnilo: „Případ Colliena Fernandese šokujícím způsobem ukazuje, co digitální násilí dokáže.“ LTO informovalo, že ministr případ využil jako příležitost k poukázání na téměř dokončený návrh zákona. Totéž napsaly noviny Taz. Stejně tak Vorwärts. O této souvislosti informoval ZDFheute. Debata v Bundestagu 25. března nesla název „Boj proti veškerému násilí páchanému na ženách a dívkách“ – v bezprostředním časovém kontextu případu.

V tomto bodě by se dalo zeptat, co přesně Hosemann myslel slovem „nepřesné“. Byl to termín „odůvodnění“? Preferuje ministerstvo „komunikační instrumentalizaci jednotlivého případu pro politickou legitimizaci legislativního návrhu“? Jistě, jsou flexibilní. Podstata zůstává stejná, mění se pouze počet slabik. Každý, kdo umístí titulky o medializovaném případu přímo před prohlášení ministryně a druhý den ji posadí na gauč v talk show vedle zúčastněné osoby, navázal spojení – to, zda použije slovo „odůvodnění“, či nikoli, je otázkou kosmetiky.

Baumfalk píše, že se živí čtením faktů. To je řečeno slušně. Ve skutečnosti tím říká: Nejsem idiot a vy to víte. Spolkový ústavní soud ve svém přelomovém rozhodnutí o public relations federální vlády již dávno objasnil, kde je hranice. Pravomoc provádět informační a public relations práci končí tam, kde je úřední pravomoc použita k jednostrannému ovlivňování svobodného formování veřejného mínění. Když ministerstvo s použitím oficiálního hlavičkového papíru vyzývá jednotlivého občana k nápravě svého veřejného mínění, je to právě ten odstrašující účinek, který Karlsruhe identifikovala jako ústavní limit státní komunikace.

A zde leží jádro věci: Ministerstvo spravedlnosti – ze všech institucí, které si nárokují chránit a rozvíjet právní stát – napsalo obhájci v trestních věcech dopis, který ústavní právníci považují za ukázkový příklad nepřípustného zastrašování. Pravděpodobně ne ze zlého úmyslu, ale spíše jako byrokratický reflex, jehož cílem je vymazat kritiku z oficiálního hlavičkového papíru. Instinkt hovoří. Obhájce se nenechá zastrašit – ani státními zástupci, ani soudy, a už vůbec ne federálními ministerstvy. Sám to tak píše. A člověk mu věří.

Zůstává strukturální otázka případu Fernandes, která se ztrácí v mediální rušivě: Zákon, který byl uspěchaně schválen pod emocionálním tlakem senzačního individuálního případu, v němž stále platí presumpce neviny a španělští státní zástupci právě přenesli jurisdikci na Německo – takový zákon nevznikl ze střízlivé analýzy regulační mezery. Jde o legislativu vyvolanou pobouřením. Slzy jako prostředek k vyvíjení tlaku na parlament. Talk show jako legislativní proces. To může být politicky efektivní. Ale z hlediska právního státu to není robustní.

Zákon proti digitálnímu násilí může být nezbytný. Ministerstvo, které zároveň omezuje svobodu projevu oficiálním dopisem, však minulo smysl svého vlastního návrhu.

Nakonec zbývá scéna, která komentuje sama sebe: Ministerstvo, které tvrdí, že se zastává svobody projevu, píše občanovi, že jeho názor je mylný. A ještě ten samý večer mu dokazuje, že se mýlí. Baumfalk se k tomu ani nemusí nijak zvlášť vyjadřovat. Udělá to stejně, přesně a bez vykřičníků. To je nejdisciplinovanější forma pohrdání, jakou právní profese zná. Dorazil dopis z Anton-Wilhelm-Amo-Strasse. Odpověď na něj se od včerejšího večera vysílá na ARD.