Vždycky to začíná stejně. Nejdřív zemře člověk. Pak zemře pravda. A nakonec zemře ta verze, která nám byla vnucována po celá desetiletí. Kurt Cobain zemřel v roce 1994. Oficiálně to byla tragédie. Zlomený umělec. Příliš citlivý pro tento svět. Příliš upřímný pro hudební průmysl, který z něj udělal ikonu a zároveň ho vysával jako baterii. Dokonalý mýtus pro dokonalou generaci: generace učila, že bolest je autentická – pokud se dobře prodává.
Nyní, o desítky let později, se náhle vynořují dokumenty, náznaky a „výbušná odhalení“, která údajně zpochybňují vše, co nám bylo řečeno. Nejen detaily. Nejen nuance. Ale celý příběh. Najednou už v sázce není jen jedna smrt, ale mnohem větší otázka: Kdo vlastně píše verzi reality, kterou konzumujeme? Protože přesně to je ten skutečný skandál.
Ne ty fámy. Ne ta jména, která se v nich objevují. Ale děsivé uvědomění, že pravda je zjevně něco, co se dá zvládnout. Jako produkt. Jako vydání alba. Jako PR kampaň. Celá generace byla krmena jasným příběhem: Kurt Cobain, ztracený prorok poctivosti. Muž, který dal přednost smrti, než aby se stal součástí lži. Romantický příběh. Dostatečně tragický, aby byl uvěřitelný. Dostatečně čistý, aby zůstal neškodný. A především: úplný. Protože úplné příběhy nekladou žádné další otázky.
Ale najednou se v hrobě minulosti něco pohne. Najednou se vynořují spisy, stopy, souvislosti, spekulace. Najednou se ukáže, že svět, ve kterém jsme vyrůstali, se možná skládal méně z pravdy než z pečlivě uspořádané iluze. Instituce přirozeně reagují jako vždy.
S tichem.
Zlehčováním problému.
S tím známým, unaveným úsměvem, který říká: „Jděte dál. Tady není nic k vidění.“
Protože to je nejdůležitější pravidlo moci: kontrola nezačíná násilím. Začíná narativy. Řeknou vám, kdo je hrdina. Řeknou vám, kdo je oběť. Řeknou vám, kdy příběh končí. A vy tomu věříte. Protože tomu chcete věřit. Protože alternativa by byla příliš nepříjemná. Protože když se ukáže, že i ty největší ikony naší kulturní DNA nebyly jen oběťmi vlastní bolesti, ale možná součástí mnohem větší hry – nebo alespoň součástí pečlivě zorganizovaného narativu – něco zásadního se zlomí.
Nejen důvěra v instituce. Ale důvěra v samotnou realitu.
Devadesátá léta nebyla jen hudební revolucí. Byla to psychologická operace v měřítku XXL. Dostali jsme rebely vyrobené korporacemi. Dostali jsme antihrdiny, jejichž bolest se stala logem značky. Dostali jsme autenticitu – průmyslově vyráběnou a globálně distribuovanou. A milovali jsme je. Protože jsme si mysleli, že k nám patří. Ale ve skutečnosti nikdy nepatřili. Patřili ke stroji.
Nyní, o desetiletí později, se trhlinami oficiální historie pomalu prosazuje nepříjemné uvědomění: Možná pravda nikdy nebyla cílem. Možná samotná historie byla jejím produktem. Protože kontrola neznamená jen ovládání přítomnosti. Kontrola znamená vlastnit minulost. Celá generace byla vychována na verzi reality, která systému dokonale odpovídala. Čisté. Emoční. Neškodné.
A nyní, když se objevují alternativní otázky, je jedna věc jasná: Největší lež nikdy nebyla jediná tvrzení. Největší lží byla samotná důvěra.
Ne do lidské bytosti.
Ne do akce.
Ale spíše k myšlence, že nám někdy chtěli dát celou pravdu.
Vítejte v návaznosti na generaci, která si myslela, že zažila realitu – a nyní si uvědomuje, že možná byla pouze divákem v dokonale zinscenovaném příběhu.
„Dravens Tales from the Crypt“ okouzluje již více než 15 let nevkusnou směsí humoru, seriózní žurnalistiky – pro aktuální události a nevyváženého zpravodajství v tiskové politice – a zombie, zdobený spoustou umění, zábavy a punk rocku. Draven ze svého koníčka udělal oblíbenou značku, kterou nelze zařadit.
Můj blog nikdy nebyl navržen tak, aby šířil zprávy, natož aby byl politický, ale s aktuálními událostmi si prostě nemohu pomoci a nezachytím zde informace, které jsou jinak cenzurovány na všech ostatních kanálech. Jsem si vědom toho, že designová stránka nemusí mnohým v tomto ohledu připadat „seriózní“, ale nebudu to měnit, abych se zalíbil „mainstreamu“. Každý, kdo je otevřený informacím, které nejsou v souladu se státem, vidí obsah, nikoli obal. Za poslední 2 roky jsem se snažil poskytnout lidem informace, ale rychle jsem si všiml, že nezáleží na tom, jak jsou „zabalené“, ale jaký k tomu má postoj druhého. Nechci nikomu natírat med na ústa, abych v žádném případě splnil očekávání, takže si nechám tento návrh, protože doufejme, že v určitém okamžiku budu moci přestat s těmito politickými prohlášeními, protože není mým cílem pokračovat takhle navždy 
Nechám na každém, jak se k tomu postaví. Nicméně, můžete jednoduše kopírovat a distribuovat obsah, můj blog byl vždy pod Licence WTFPL.
Je pro mě těžké popsat, co tady vlastně dělám, z DravensTales se v průběhu let stal blog o kultuře, hudební blog, šokující blog, tech blog, hororový blog, zábavný blog, blog o nalezených položkách na webu, o internetu bizarní, trash blog, art blog, ohřívač vody, blog zeitgeistů Volal blog šrotu a blog sáčku. Všechno, co je správné ... - a přesto ne. Hlavním zaměřením blogu je současné umění v nejširším slova smyslu.
Pro zajištění provozu stránek jste vítáni Darujte kreditní kartou, Paypal, Google Pay, Apple Pay nebo inkasem/bankovním účtem. Všem čtenářům a příznivcům tohoto blogu moc děkujeme!
